Mám doma pár skříní od profláklého severského výrobce nábytku. Ty jsou složeny z několika krychlí vzduchu o hraně bratru třicet centimetrů, obalených po obvodu papírovým dřevem. Důmyslná topologie pak shlukuje základní elementy do uspořádání 2×2 nebo 2×4. V nejodvázanější konfiguraci je prostor zkrocen do rozlehlé sady 5×5 okýnek. Tento způsob členění dává člověku možnost zorganizovat si svůj život (skoro bych řekl rozškatulkovat) a v mnoha hmotných věcech udělat větší pořádek. Určitě skvělý příspěvek lidstvu, díky kterému chaotici zvýší své šance občas něco najít.
Občas, něco.
Já do jedné takové krychle odhazuji ponožky, co se po vyprání odmítají spárovat. Podle aktuálního sčítání jich mám 47. Možná namítnete, že by stačilo ke každé liché najít tu sudou a tím bych se dostal na – ano, v prvních lavicích už vědí – na 23 párů a jednu chudinku bez partnera. Houbičky. O sudých vůbec nebyla řeč, mám 47 lichých.
Na lichožrouty, kteří lidem požírají vždy jednu z páru ponožek, nevěřím. I když jsem tuhle knížku čítával dětem před spaním a moc mě bavila. Moje skepse ohledně existence těchto bájných tvorů má jeden pragmatický důvod: kdyby totiž lichožrouti existovali, tak by se časem museli z hladu a nouze pustit i do těch ponožek zbývajících – a hromada by se postupně zmenšovala.
Ale ta hromada je stále stejná. Navic z mé strany selhalo hned několik empirických nebo i intuitivních metod, jak ponožky spárovat. Třeba si dát stranou všechny, co mají na horním lemu barevný proužek. Chyba lávky. Celkem 11 ponožek je nějak ozdobeno. Čtyři mají bílý proužek, dvě modrý a pět exemplářů zdobí proužek červený. A každý je úplně jiný.
Kromě toho mám 5 ponožek různých odstínů šedi. Tři tak nějak modré, a aby byla hromádka pestřejší, odněkud se mi zatoulal i jeden sytě červený exemplář.
Sedím tedy nad hromadou a vzpomínám na jeden velice poťouchlý vánoční dárek. Kdysi dávno jsem totiž dostal pod stromeček balíček z kategorie měkkých. Bylo v něm 7 párů ponožek. Na každém byl vyšitý název jednoho dne v týdnu. Určitě vtipný počin, který pobavil všechny přítomné. Humor ale vyprchal ve chvíli, kdy jsem zjistil, že se mi do páru nesejdou dva čtvrtky. A brzy ani ostatní dny v týdnu nezůstaly ušetřeny. Po několika rotacích jsem tenkrát vzdal jakékoliv pokusy o párování podle dnů a jen se děsil toho, že se mi ve slušné společnosti vyhrne nohavice a já vzbudím pohoršení tím, že má pravačka je jíž páteční, zatímco levá noha zůstala ještě zaseklá v úterku.
To bylo ale před léty, dnes je už jiná doba. Mé dceři o posledním Štědrém dni udělaly obrovskou radost podkolenky s motivy koček. A co na nich bylo nejzajímavější? Každá podkolenka byla úplně jiná. A tím nemyslím červený proužek, nebo vyšitý decentní erb na kotníku. Oranžové s ležící kočkou tvořila pár černá s bílým chlupáčem. Modrá s červenou, ke žluté zase zelená. A na všech ta roztomilá stvoření v rozličných pózách. Přál bych vám vidět tu záři v očích deváťačky!
A když může ona…
Abych to zkrátil, chlapci a děvčata, přecházím na ponožkový freestyle. A až budete chtít mít debilní poznámky, že mi nesedí odstín, délka, nebo vzor pravé a levé fusekle, zvažte to. Nechcete na sebe přeci prozradit, že jste out, starý a zapšklý, co?
BTW: A ano, v prvních lavicích měli pravdu – mám nyní 23 párů ponožek a jedno libero, které nasadím při další rotaci.